|

Padesát let těžby kameniva v Liberci a třicet let názvu Severokámen - Padesát let historického vývoje od Severočeského průmyslu kamene k akciové společnosti TARMAC SEVEROKÁMEN

  Konec dokumentu

Padesát let historického vývoje od Severočeského průmyslu kamene k akciové společnosti TARMAC SEVEROKÁMEN

Pro Tarmac Severokámen je rok 2000 spojen se dvěma významnými výročími. Uplyne totiž přesně padesát let od doby, kdy se Liberec stal centrem severočeského kamenoprůmyslu, a navíc se před třiceti lety poprvé objevilo jméno Severokámen, které je dosud součástí názvu podniku.

Padesát let života trvání firmy je dosti dlouhá doba a už jen tento fakt představuje dobrý důvod k tomu, aby se zrekapitulovaly a zhodnotily výsledky dosažené akciovou společností Tarmac Severokámen i jejími předchůdci a aby bylo na tomto základě možné vyslovit uznání úsilí několika generacím zaměstnanců, které se podílely na vybudování jednoho z předních podniků českého kamenoprůmyslu.

Společnost Tarmac oceňuje skutečnost, že se Severokámen stal její součástí a že představuje jednu z jejích klíčových pozic ve střední Evropě. Její vedení věří, že úspěšná minulost bude všechny motivovat k tomu, aby se odpovědně a s úspěchem vyrovnali s výzvami, které přináší měnící se svět třetího tisíciletí.

Michael Osborne
předseda představenstva

Historický okamžik: výkonný ředitel Wimpey Minerals pan Panter (vpravo) a místopředseda Fondu národního majetku ing. Princ právě podepsali smlouvu o privatizaci státního podniku Severokámen.

 

Vážení přátelé

Padesát let představuje v životě člověka i podniku dobu od jeho zrodu přes dospívání až k dosažení zralého věku, ale neznamená to, že se už vytrácejí síly a mizí elán. Během tak dlouhé řady let samozřejmě i v životě Severokamenu, jehož brožuru vydanou k oslavě přesně takového jubilea právě držíte v ruce, musela proběhnout řada 'změn. Někdy šlo o věci zdánlivě nepodstatné, například o přejmenování firmy (i když ani takovou záležitost nelze podceňovat, tradice a dobré jméno hrají při obchodování nemalou roli), jindy o změny organizačního uspořádání, samostatnosti nebo podřízenosti podniku, zajištění technologie těžby, moderního vybavení provozoven, používaných strojů, zařízení atp. Takový vývoj je logický, neboť technický pokrok urazil za půl století obrovský kus cesty a vidle v lidských rukou jako jediný nástroj používaný k nakládce lomového kamene do kdysi běžných železných vozíků patří již skutečně dávné minulosti.

Za půl století se podstatně změnila i společenská situace, což se pochopitelně odrazilo také, a vlastně především, v ekonomických poměrech. Náš stát přešel od centrálně plánovaného hospodářství opět na principy "tržního mechanismu", tedy na systém, v němž výrobci musí co nejpružněji a nejefektivněji reagovat na požadavky a potřeby trhu, musí prostě plnit přání svých zákazníků.

Pro zabezpečení těchto trendů, jejichž sledování a především realizace byla z hlediska rozvoje firmy v budoucnosti naprosto nevyhnutelná, bylo v roce 1992 přistoupeno k zásadní proměně dosavadní organizační formy: zároveň s privatizací státního podniku Severokámen Liberec došlo k podpisu smlouvy o vstupu zahraničního kapitálu. Vítězem výběrového řízení se stala britská společnost Wimpey, která od Fondu národního majetku odkoupila 17,2 % akcií a investováním dalších desítek milionů do rekonstrukce zastaralých zařízení lomů a štěrkoven jakož i splacením bankovních úvěrů získala ve firmě nesoucí jméno WIMPEY–SEVEROKAMEN, a. s., majoritu.

V roce 1996 se naše firma stala v důsledku specializačního procesu a dohod mezi společnostmi Tarmac a Wimpey součástí prvně jmenované společnosti, od té doby (18. 6. 1996) se jmenuje TARMAC SEVEROKAMEN, a. s., ale stále sídlí v Rumjancevově ulici č. 3, Liberec 1.

V současné době vyrábíme v patnácti štěrkovnách a šesti pískovnách, rozložených v severovýchodní části České republiky, zhruba čtyři miliony tun kameniva ročně a usilujeme o růst těžby další posílení naší pozice na trhu.

Díky pochopení akcionářů investujeme veškerý dosažený zisk do rekonstrukce výrobních linek a strojního zařízení, takže jsme schopni reagovat na požadavky trhu při dodržování ekologických zásad.

Ekologie obecně je problém, který naše firma rozhodně nepodceňuje, jehož řešení se věnuje a vynakládá na minimalizaci negativních dopadů těžby značné finanční prostředky. i když se nám pochopitelně nedaří uspokojit vždy veškeré požadavky ekologických hnutí, můžeme říci, že naše výroba je realizována s co největší šetrností k životnímu prostředí a že do rekultivací vytěžených ploch ročně investujeme mnohamilionové částky. Je nesporným přínosem, že právě v této citlivé oblasti můžeme využívat bohatých zkušeností našeho rozhodujícího akcionáře.

Jsme přesvědčeni, že dnešní Tarmac Severokámen, a. s., dosahuje úrovně nadprůměrných evropských výrobců těženého a drceného kameniva co do produktivity, efektivnosti i organizace výroby.

Naše úsilí je zaměřeno především na rozvoj dalších služeb pro zákazníky, v jejichž optimalizaci vidíme možný směr pro potřebné zlepšení efektivnosti firmy v budoucnu.

Ing. Vladimír Herman
generální ředitel

Padesát let historického vývoje od Severočeského průmyslu kamene k akciové společnosti TARMAC SEVEROKÁMEN

Kámen a písek jako stavební materiály provázejí člověka od úsvitu dějin. Na mnoha místech nacházíme ještě dnes pozůstatky pravěkých jeskynních obydlí nebo záhadné prehistorické monumenty. Vyspělé kultury starověku po sobě zanechaly obdivuhodné stavby, ať už jde o egyptské pyramidy, řecké chrámy, římské amfiteátry, akvadukty a silnice. Dosud se ve volné krajině i v historických sídlištích tyčí četné středověké hrady a chrámy, renesanční a barokní zámky nebo výstavné měšťanské domy, které jsou dokladem stavařských schopností našich předků v uplynulých staletích. Moderní doba spojená s dynamickým průmyslovým rozvojem přinesla nové druhy staveb – rozlehlé městské areály, továrny, sklady, železnice, silnice a přístavy.

Všechny uvedené stavební počiny mají společného jmenovatele – při jejich vzniku hrál hlavní roli kámen a písek. Využití těchto materiálů sice mohlo podléhat módním změnám pokud se týče formy, ale nikdy a ničím nebyly ve škále stavebních materiálů zcela nahraditelné. Kámen a písek nás i dnes provázejí doslova na každém kroku. Nalezneme je například ve zdivu a omítkách budov, v nichž žijeme a pracujeme, v panelech, v železobetonových! konstrukcích, v asfaltovém povrchu silnic, ulic a chodníků, v dlažbě, obkladech stěn, bez kamene a písku se neobejdeme ani při výstavbě a opravách kanalizací, vodovodů a čistíren odpadních vod. Kámen je však rovněž materiálem, z něhož umělci tvoří sochy a pomníky, které zlidšťují a zkrášlují prostředí, v němž žijeme.

Díky své geologické stavbě poskytovalo území České republiky vždy dostatek zdrojů pro těžbu a zpracování kamene a písku. Zejména severní a severovýchodní Čechy se staly pojmem v tomto oboru díky zásobám vysoce kvalitní žuly, čediče a dalších nerostů, např. melafyru nebo znělce. Přírodní podmínky prostě v této oblasti vytvořily základní předpoklad pro vznik dnes už dlouholeté tradice těžby a zpracování kameniva.

Dokladů o použití kamene v uplynulých staletích by se dalo snést nepřeberné množství a bezpochyby bychom byli schopni doložit i jeho bezprostřední těžbu. Je však třeba aspoň ve zkratce říci, že s organizací a částečnou mechanizací těžby a zpracováním kamene v podobě, jaká se blíží dnešnímu chápání, se setkáváme až koncem 19. a začátkem 20. století, kdy si prudký rozvoj stavebnictví, spojený se zaváděním nových technologií (např. použití asfaltu a betonu), začal vynucovat jak zvyšování, tak zkvalitňování těžby a zpracování kameniva.

V období první republiky se těžbou kamene a písku zabývala celá řada firem, od drobných rodinných podniků až po poměrně rozsáhlé akciové společnosti. Rozdílné kapitálové síle odpovídalo také odlišné technické vybavení. v roce 1938 se v důsledku mnichovského diktátu značný počet lomů a pískoven v severních a severovýchodních Čechách stal součástí území Německa a těžební činnost byla postupně podřízena potřebám říšského válečného hospodářství. Upomínkou na tuto dobu dodnes zůstávají objekty zajateckého tábora, který byl v průběhu války vybudován kvůli zajištění pracovních sil pro lom Libochovany.

Zásadní zlom v organizaci kamenoprůmyslu nastal po skončení války a osvobození celého území našeho státu.

Prvořadým úkolem bylo odstranění válečných škod a obnovení mírového chodu hospodářství. v našem regionu byl tento úkol spojen i s nutností převzít a zajistit majetek získaný po odsunu většiny německého obyvatelstva. To se plně .týkalo také těžby písku, štěrku a zpracování kamene.

Osobní vzpomínky pamětníků, dochované v podnikovém archivu, plasticky zobrazují události plné chaosu, improvizace, ale také nových nadějí a možností, a vypovídají o tom, co se dělo v Liberci a jeho nejbližším okolí. Nadšení a obětavost lidí, kteří přišli do pohraničí s cílem něco dokázat, ostře kontrastuje s kořistnictvím "zlatokopů", proti jejichž řádění, které se nevyhnulo ani libereckým kamenolomům, muselo být ve druhé polovině roku 1945 nasazeno dokonce vojsko.

Za takovýchto podmínek, komplikovaných navíc nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil i problémy s financováním provozu, se v Liberci ustavilo první poválečné sdružení lomů pod národní správou – Jizersko-krkonošské žulové závody, které měly sídlo v Rumjancevově ulici č. 6. První poválečná léta probíhala ve znamení postupné konsolidace výroby i úvah o organizačním členění podniku. To však již byly v chodu události, jež vyvrcholily únorem roku 1948 a znárodněním veškerého průmyslu včetně oboru těžby a zpracování kamene.

Do nově vzniklého národního podniku Severočeský průmysl kamene se sídlem v České Lípě byly v letech 1948–1950 postupně začleněny prakticky všechny firmy a provozovny kamenoprůmyslu v severočeském pohraničí, z nichž zmínku si zasluhují: Albert Foerster – Lobendava, Chýnovské vápenky – Dobkovičky, Silika – Chraberce, Lomnice nad Popelkou, Čedičové lomy Wegener – Prackovice, Čedičové závody – Podmoklice, Antonín Katič – Rtyně nad Bílinou, Zdeněk Mach, Čedičové lomy – Semily, Spojené kamenoprůmyslové závody – Císařský a Rožany, Josef Šupich – Heřmanice, Bedřich Zachmann a Jáchym Preim, Labské čedičové závody – Libochovany, Jan Srb ml. – Měrunice, Alois Pour – Ostroměř, Čedičové podniky sdružených okresů – Košťálov, Jizersko-krkonošské žulové závody Liberec – Ruprechtice, V. Spoelgen – Šluknov. Součástí nového podniku se stala i sítárna ing. R. Koehlera v Heřmanicích. Kromě jmenovaných provozoven měly do něj být začleněny, ale fakticky pro odpor místních orgánů nikdy nebyly převzaty, další významné lomy (např. Čedičová štěrkárna Dr. E. Ledebour-Wicheln – Dolánky, R. Moehwald – Horní Lánov, Beyer a spol. – Dobkovice, Leistikov Bemer – Obrnice).

Celkem tedy sestával národní podnik Severočeský průmysl kamene z dvaceti kamenolomů, které se orientovaly jednak na hrubou i ušlechtilou kamenickou výrobu, jednak na výrobu drceného kameniva.

Již koncem roku 1949 byla pro operativnější řízení provozoven ve východní části regionu zřízena oblastní správa v Liberci a v červnu roku 1950 se sem přestěhovalo celé podnikové vedení.

Přemístěním podnikového ředitelství do Liberce vlastně můžeme datovat vznik naší společnosti, neboť od té doby nebyla kontinuita sídla severočeského kamenoprůmyslu v Liberci přerušena a vzhledem k dalšímu vývoji podniku lze toto datum označit i jako začátek nové éry.

Prvním sídlem ředitelství Severočeského průmyslu kamene v Liberci byl dům na náměstí Míru v Ruprechticích (nyní cukrárna p. Kubišty). Když se postupně počet zaměstnanců rozrůstal, byly získány další prostory v budově bývalé pošty na stejném náměstí. Nepraktické umístění ředitelství ve dvou budovách si vynutilo další stěhování do prostor bývalého hotelu Centrál na Lazebnickém vrchu, k němuž došlo v červnu 1954.

Nový podnik se dlouho potýkal s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, zejména kameníků, a protože nábor zdaleka nestačil pokrýt poptávku po pracovních silách, bylo roku 1952 založeno odborné učiliště v Ostroměři. Postupně došlo také v oblasti učňovského školství k řadě reorganizací a vznikla další učiliště, která vychovávala pracovníky pro různé profese v oboru kamenoprůmyslu.

Lom Košťálov – ruční práce byla před desítkami let jen částečně doplňována jednoduchou mechanizací.

V roce 1953 obdržel podnik pozoruhodnou zakázku – lomy Ruprechtice, Rochlice a Harcov byly pověřeny dodávkou suroviny na monumentální pomník J. V. Stalina v Praze. Jelikož zmíněné lomy na tuto akci při svém tehdejším vybavení kapacitně nestačily, byly vynaloženy značné prostředky na zvýšení těžby, zlepšení přístupových cest, dílenského a sociálního zázemí. Rovněž proběhl masivní nábor pracovních sil. Na postup prací dohlížela řada státních i stranických delegací a do lomu Rochlice několikrát zavítal i prezident Zápotocký. Přeprava mohutných kvádrů do Prahy byla prováděna po silnici speciálními trajlery, přičemž musely být zesíleny mosty po celé trase. Za úspěšné zvládnutí tohoto mimořádného úkolu byl podnik odměněn zlatou medailí a čestným uznáním.

Bylo by však zkreslující pohlížet na vývoj podniku na konci čtyřicátých let a v letech padesátých jen pod úhlem politického vývoje a dodávek kamene na Stalinův pomník. Doba totiž rozvoji kamenoprůmyslu přála obecně. Potřeby poválečné obnovy i tehdejší politicko-ekonomické představy vedly k rozvoji stavebnictví, což se sebou neslo zvýšenou poptávku po stavebních materiálech včetně kameniva. Snahy o zvýšení objemu výroby nutně vedly k investicím do její intenzifikace a mechanizace. v lomech se začaly ve větší míře objevovat bagry, nákladní auta, výkonnější drticí a třídicí technika. Začaly se též používat komorové odstřely, které umožňovaly uvolňovat podstatně větší objemy horniny. Na konci čtyřicátých let byl jejich průkopníkem v našem podniku ing. Sobíšek, který později bohužel tragicky zahynul při odstřelu komínu v Teplicích.

Lom Chraberce – podstatně se změnil nejen celkový vzhled, ale i technické vybavení: kolejovou dráhu ani speciální tahač T 180 zde již nenajdeme.

Nutnost zkonsolidovat původně značně nesourodý a geograficky rozlehlý konglomerát provozoven a začlenit jej do systému centrálně řízeného hospodářství nepochybně představovala náročný úkol jak pro vedení podniku, tak pro všechny jeho zaměstnance. z dnešního pohledu se mohou principy, z nichž se vycházelo, jevit jako diskutabilní, ovšem nelze nevidět množství poctivé práce a pokrok v organizaci a technické úrovni výroby, jehož bylo v tomto období dosaženo.

Až téměř do konce padesátých let fungoval podnik zhruba ve stejné organizační struktuře, jaká vznikla po znárodnění. Byly pouze uzavřeny některé naprosto nerentabilní provozovny. Důležitá změna proběhla v letech 1959–1960, kdy došlo k reorganizaci členění provozoven dle jejich nové krajské příslušnosti. Znamenalo to, že činnost podniku zůstala omezena pouze na Liberecký kraj. Pro Ústecký kraj byl vytvořen podnik Těžba kamene a štěrkopísku Litoměřice, který převzal mj. provozovny Libochovany, Dobkovičky, Prackovice a Chraberce. Podobně byly podniku Stavební hmoty Náchod předány pískovcové lomy v tehdejším Hradeckém kraji, například Ostroměř, Podhorní Újezd nebo Teplice nad Metují.

K Severočeskému průmyslu kamene byly naopak připojeny ty provozovny v Libereckém kraji, které dosud patřily jiným podnikům, tedy pískovny Bílý Kostel, Oldřichov v Hájích, Hrádek a Bakov (dříve Těžba štěrkopísků Praha), Hraničná i a II (dříve OPKJablonec n. N.), Dolní Sedlo, Větrov, Zákupy, Polevsko, Tachov, Vrátenská Hora, Frýdštejn, Semily II, Bratříkov , Hrabačov , Valteřice (dříve Čs. státní silnice Liberec ). Dále byly přičleněny provozovny Prácheň, Březina, Horní Řasnice, Příšovice a Raspenava (vápenka).

Výše uvedené přesuny ale neměly dlouhého trvání, protože zavádění nového krajského členění státu od 1. 7 .1960 vyvolalo další sérii změn. Do podniku se vrátily všechny provozovny n. p. Těžba kamene a štěrkopísků Litoměřice, tj. Libochovany, Prackovice, Dobkovičky, Velké Žernoseky, Hněvice, Chraberce, Postoloprty, Špičák, Střekov a Osek. Od Pozemních staveb Karlovy Vary byly převzaty lomy Kadaň, České Hamry a Vykmanov, od OSSP Teplice pak provozovny Braňany, Břvany, Dobkovice, Dolánky, Dubičná, Krupka, Obrnice, Obřice, Rýdeč, Soutěsky, Trmice, Vrbička a Všechlapy. Od dalších subjektů byly získány lomy Mikulovice, Líska, Vesec a pískovna Chotyně. Podnik naopak musel předat své provozovny v semilském okrese (Košťálov, Smrčí, Hrabačov, Valteřice, Semily a Malý Rohozec) národnímu podniku Východočeský průmysl kamene Skuteč a pískovny Březina a Bakov nad Jizerou národnímu podniku Vltavský průmysl kamene Praha. Jakýmsi dozvukem těchto organizačních změn bylo převzetí lomu Světec od Báňských staveb a předání vápenky v Raspenavě Čížkovickým cementárnám a vápenkám. v letech 1960–1963 pak byla navíc zastavena těžba v lomech Fojtka, Vrátenská Hora, Semily, Obřice, Dobkovice, Břvany, Braňany, Kadaň a Vesec.

Celkový pohled na pískovnu ve Velkých Žemosekách, která po ukončení těžby posloužila jako úložiště demontovaného mostu Barikádníků.

Současně s těmito zásadními změnami v počtu a rozložení provozoven musely nutně proběhnout také úpravy řídící struktury, protože dosavadní přímý vztah ředitelství – provozovny nebyl při dramatickém růstu počtu provozoven dostatečně účinný a operativní. v roce 1961 tedy byly zřízeny závody, později přeměněné na výrobní oblastní správy, v Liberci, Litoměřicích a Teplicích.

Další rozsáhlá reorganizace však na sebe nenechala dlouho čekat a došlo k ní v roce 1966. Jejím cílem bylo posílení specializace v rámci oboru a pro liberecký podnik znamenala ztrátu všech provozoven s hrubou a ušlechtilou kamenickou výrobou (ty byly začleněny do nového podniku Českomoravský průmysl kamene Hradec Králové). Současně však Severočeský průmysl kamene převzal provozovny zrušených podniků Povltavský průmysl kamene Praha a Východočeský průmysl kamene Skuteč. z nich lze jmenovat například Klecany, Plaňany, Chržín, Zbečno, Mrač, Zbraslav, Smrčí, Košťálov a Choltice. v návaznosti na to byly vytvořeny závody v Praze, Skutči a posléze (na základě oblastních správ) i v Litoměřicích a v Liberci. Nová oborová specializace se odrazila i ve změně názvu podniku, který byl v roce 1967 přejmenován na Severočeské kamenolomy a štěrkopísky Liberec. Ani tato změna ovšem nebyla definitivní, protože rozhodnutím ministerstva stavebnictví byl s platností od 1. 1. 1970 název přeměněn na Severokámen, n. p., Liberec. Toto pojmenování vešlo v obecnou známost a zůstává dodnes součástí názvu nové akciové společnosti. Tehdy podnik nabyl největšího rozsahu ve své historii a stal se největším podnikem v rámci Generálního ředitelství Československého kamenoprůmyslu. Spravoval dohromady 40 kamenolomů a 22 štěrkopískoven a měl 2 300 zaměstnanců. Roční výroba překračovala 16 milionů tun.

Reorganizace z roku 1966 byla v podstatě anulována v roce 1975, kdy došlo k opětovnému vyčlenění drtivé většiny před časem získaných provozoven. v dalších letech se již rozsah podniku významným způsobem nezměnil, nebereme-li v úvahu nepodstatné převody, uzavření nebo otevření provozoven. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let došlo k opětovnému přechodu na dvoustupňový model řízení, neboť závody Liberec a Litoměřice byly nejprve přeměněny na oblastní výrobní správy, které byly k 1. 1. 1980 zrušeny a jejich činnosti byly převedeny na jednotlivé úseky ředitelství. Severokámen tak získal rozsah a podobu, kterou si udržel až do konce osmdesátých let.

Překotný vývoj spojený s významnými politicko-společenskými změnami na konci osmdesátých a počátku devadesátých let se samozřejmě projevil i v Severokamenu. z národního podniku se stal státní podnik, v rámci tehdejší "atomizace" bylo státem umožněno osamostatnění nejlukrativnějších provozoven (Dobříň, Dobkovičky, Košťálov, Václavice) a při privatizaci se odtrhly i další lokality (Císařský, Všechlapy, Měrunice, Těchlovice) tedy téměř všechny, o nichž si tehdejší novodobí podnikatelé či podnikavci mysleli, že by jim mohly přinést náležitý zisk. Přes tyto skutečnosti se podařilo podstatnou část Severokamenu udržet pohromadě, a ta byla připravena k reálné privatizaci. Vedení firmy bylo přesvědčeno o nutnosti získat silného zahraničního partnera, za jehož finanční i odborné pomoci by bylo možné Severokámen restrukturalizovat a přeměnit na moderní podnik tržního typu.

Po vyhlášení tohoto záměru následovala řada jednání se zahraničními firmami (Vulcan – USA, Lafarge a Lefebvre – Francie, Minorco – Jižní Afrika, Lohja – Finsko, BAG a Daimler – Německo, Wimpey – Velká Británie a další), z nichž se za spolupráce s poradenskou firmou A. I. C, vybranou Ministerstvem průmyslu ČR, podařilo vytipovat jako optimálního partnera firmu Wimpey.

Osvědčil se vedením Severokamenu požadovaný průběh privatizace, tzn. odprodej majority zahraničnímu partnerovi za prostředky určené na nové investice, což zabezpečilo firmě ozdravení (nemuselo dojít k zajišťování přehnaně náročných úvěrů, brzy mohly být rekonstruovány zastaralé výrobní linky atp.) a díky zvolenému postupu došlo i k velmi rychlému zaškolení vedení firmy, jež zabezpečila přítomnost čtyř pracovníků firmy Wimpey v Liberci, kteří zde působili po dobu dvou až tří let.

Dne 1. června 1992 byla tedy založena akciová společnost Wimpey-Severokámen Liberec a 10. srpna 1992 podepsána smlouva mezi Fondem národního majetku ČR a firmou Wimpey, zaručující racionální privatizaci, existenci a další rozvoj bývalého státního podniku Severokámen.

Vstup firmy Wimpey a vznik akciové společnosti Wimpey-Severokámen byl naprosto zásadním mezníkem v historii našeho podniku. Zabezpečil privatizované firmě silné finanční zázemí a dlouhodobější rozvojovou perspektivu, ale přinesl také zcela nové nároky na zaměstnance firmy na všech úrovních. Byl zahájen proces přizpůsobování se tržnímu prostředí a zavádění organizace a metod práce odpovídajících jednak tržnímu charakteru ekonomiky, jednak požadavkům majoritního vlastníka. Začátky tohoto procesu rozhodně nebyly jednoduché jak pro vedení společnosti, tak pro řadové zaměstnance, neboť bylo třeba překonávat řadu dlouholetých zvyklostí a stereotypů, které již nebyly použitelné. v této souvislosti je třeba ocenit práci anglických poradců, zejména tehdejšího předsedy představenstva pana R. C. Shipleyho, kteří se v prvních letech podíleli na bezprostředním řízení firmy a významně přispěli jak ke kvalitě, tak k rychlosti přizpůsobovacího procesu.

K těmto zásadním změnám docházelo v době, která nebyla nijak příznivá rozvoji kamenoprůmyslu. Pokles prodeje a výroby'způsobený útlumem domácí poptávky se dařilo jen částečně vykompenzovat exportem z některých provozoven, takže bylo nezbytné hledat vnitřní rezervy k dosažení žádoucích ekonomických výsledků. Racionalizační opatření probíhala na všech úrovních a neobešla se bez snižování počtu zaměstnanců. Rozhodování o tomto faktoru bylo velmi obtížné, ale z hlediska budoucnosti naprosto nezbytné. v této době postupně vykrystalizovalo také organizační členění firmy. Na ředitelství v Liberci se soustředily činnosti strategického, metodického a ekonomicko-účetního rázu, zatímco bezprostřední řízení provozoven přísluší oblastním správám. Tyto byly opětovně zavedeny v roce 1992, avšak z původních čtyř dnes zůstaly pouze dvě, a to Východ se sídlem ve Smrčí a Západ v Úhošťanech. Velká pozornost byla věnována úseku prodeje, jeho personálnímu obsazení, technickému vybavení a celkové úrovni práce tohoto oddělení. Racionalizační opatření přinesla ovoce v roce 1995, kdy společnost poprvé vykázala zisk, který se v následujících letech neustále zvyšoval.

V roce 1996 došlo k dohodě o sférách působnosti a rozsáhlé výměně akcií mezi firmami Wimpey a Tarmac v celosvětovém měřítku. v souvislosti s touto dohodou se naše společnost stala součástí firmy Tarmac, předního britského, celosvětově působícího výrobce kameniva, betonu a obalovaných směsí. Vnějším projevem této skutečnosti se stala další změna názvu na Tarmac Severokámen, a. s., avšak mnohem podstatnější bylo, že vstup kapitálově silného vlastníka s pevným záměrem posílit své postavení ve střední Evropě byl impulsem pro další strategický rozvoj našeho podniku. Ten mohl stavět na solidních základech vybudovaných v předchozích letech. Již v roce 1996 se otevřela nová pískovna ve Straškově, v roce 1997 byl zakoupen lom Plaňany, v roce 1998 byl získán i lom Košťálov, který se tak po letech znovu stal součástí firmy. Rovněž v roce 1998 byla otevřena další nová pískovna ve Rvenicích a v roce 1999 byla uskutečněna koupě lomu Vlastějovice. Strategický rozvoj však nespočíval jen v otevírání nebo získávání nových provozoven. Nemalé prostředky byly investovány do rekonstrukce výrobních linek např. v Libochovanech, Úhošťanech, Chrabercích, Plaňanech nebo Košťálově. Cílem inovací bylo zlepšení efektivnosti i kvality výroby i zvýšení úrovně v oblasti ochrany životního prostředí a bezpečnosti práce. Nepřetržitě je rovněž věnována pozornost obnově strojového parku, např. bagrů a nakladačů.

Naše společnost tak díky zásadním změnám a opatřením uskutečněným v posledním desetiletí, zejména ale díky poctivé práci svých zaměstnanců při jejich realizaci, podstatně zvýšila schopnost pružně reagovat na vývoj trhuzískat na něm patřičný podíl. To se projevilo ve stále se lepšících hospodářských výsledcích druhé poloviny devadesátých let. Neměli bychom to však chápat jako důvod k uspokojení, ale spíše jako výzvu k zamyšlení, co udělat ještě lépe. Přelom tisíciletí i dvě výročí naší společnosti jsou k tomu dobrým podnětem.


Další články - Padesát let těžby kameniva v Liberci a třicet let názvu Severokámen:

  Začátek dokumentu
Tématické publikace

Novinky

30.5.2017

Čtěte nabídku volných pracovních míst na červen 2017.

27.1.2017

Zadali jsme zakázku „Odsávání linky kamenolomu Chornice“ ve věstníku VVZ pod číslem Z2017-001952 a na www.vhodne-uverejneni.cz.

Podporujeme Českou společnost ornitologickou Podporujeme
Českou společnost ornitologickou