|

Slovo kamene číslo 22 - prosinec 2006 - Informace z Rumunska

  Go to the end of the document

Informujeme

Informace z Rumunska

Moji drazí kolegové,

tak už to bude za chvilku šest měsíců, co jsem se poprvé vydala vstříc novým zítřkům a přesídlila jsem do hlavního stanu Tarmac Romania v Bukurešti. Před koncem nového roku všeobecně nastává čas bilancování, ale já bych se radši ve svém „Dopise z Balkánu“ s Vámi podělila o první dojmy z této, oproti Čechám, rozlehlé země.

Na úvod několik málo nudných, ale užitečných dat. Rumunsko je 78. největší země na světě s počtem obyvatel přibližně 21 miliónů. Střed Rumunska je hornatý, dominují mu Karpaty. Nejvyšší hora, Moldoveanu, dosahuje výšky 2544 m.

V následujícím odstavci uvádím citaci ze svého turistického průvodce Rumunskem:
„Vláda Nicolae Ceausesca přivedla zemi na samý pokraj hospodářského kolapsu a porevoluční období ekonomice spíše ještě přitížilo. Nynější vládě nezbývalo nic jiného než zavést zásadní úsporný hospodářský program, který vedl ke značnému snížení reálných výdělků. Navštívíte-li Rumunsko jako účastníci hromadného turistického zájezdu k Černému moři, do Brasova či jako turisté po „Drakulově poznávacím okruhu“, tyto tíživé skutečnosti se vás ani netknou.

 

Naproti tomu nezávislý turista by měl počítat s frustrujícími okamžiky, neboť většina půvabných turistických zajímavostí leží na odlehlejších, méně navštěvovaných místech, nicméně cesta k nim pomůže cizinci k hlubšímu poznání této země.“

Když jsem četla tyto a další řádky, ještě jsem netušila, jak moc jsou pravdivé. Člověk by měl číst průvodce až po absolvování cesty, kdy si pod slovy dokáže (v barvě) představit, co vlastně ve skutečnosti znamenají.

Jeden příklad za všechny. V mém průvodci jsem se dočetla o vile ze 17. století, která byla postavena v tzv. Brancoveanově stylu. Vila se nachází ve vesnici zvané Potlogi asi 30 km od Bukurešti. Podle mapy je to cesta tak maximálně na půl hodinky. V Rumunsku však nepoznáte, která odbočka ve skutečnosti rovná se té na mapě, a tak se mnohdy půlhodinka promění na celodenní výlet. Hlavní silnice je asfaltová, vedlejší už většinou bývá kamenitá a někdy se i pomalu ztrácí ve vysoké trávě. Nicméně já, můj anglický kolega a jeho terénní auto jsme vytrvali. Cestou v kukuřičném poli jsme minuli dva oslíky, cikánskou rodinku vezoucí si na povozu celé svoje živobytí a polorozpadlou torárnu na bůhvíco. Po hodině cestování jsme se nakonec dostali do vesnice sousedící s naším cílem. Odbočili jsme (podle ukazatele!) směrem k Potlogi a libovali si, jak je na silnici super asfalt. Jak tak jedeme s větrem o závod, tak afsalt najednou končí a před námi je obrovská díra, asi jak voda při silných deštích podemlela silnici. Už jsme začali váhat, jestli jsme si vybrali tu nejsprávnější odbočku, když nás předjela stará Dacia, která přeletěla díru a pokračovala dál. Když může Dačka, tak my s teréňákem taky.
Po dalších asi dvaceti minutách jsme se nakonec dostali do Potlogi. Vesnici dominoval kruhový objezd a plno ukazatelů, bohužel žádná upoutávka na nějakou pamětihodnost (mimochodem, nedokážu si představit, jak ty koňské povozy krouží po tom kruhovém objezdu).

Když už jsme vyzkoušeli všechny odbočky a vždy jsme skončili na konci vesnice, aniž bychom zahlédli nějakou větší stavbu než jen přízemní třicet metrů čtverečních velké domky, navrhla jsem zastavit a podívat se aspoň na místní kostelík. Tam jsme narazili na bránu, za kterou jsme uviděli náš hledaný cíl, nádhernou vilu z roku 1668. Kde se vzal tu se vzal místní kluk a rumunsky se nás ptal, zda se chceme podívat dovnitř. Rádi jsme souhlasili a vydali se na prohlídku. Když za námi zamykal venkovní dveře a my se ocitli uvnitř, odvážila jsem se svého kolegy zeptat, zda má s sebou mobil. Neměl.
V tu chvíli se mi vybavily všechny horory, které jsem kdy viděla. A když jsme se šli podívat do prostorného sklepa s nádhernou cihlovou klenbou, bez elektriky, tak jsem už jen čekala, kdy uvidím hromádku kostí a pohozené pasy různých států západní Evropy.

Naštěstí všechno dobře dopadlo, živí a bez újmy na našich peněženkách jsme se dostali ven a mohli si prohlédnout také zahradu. Při zpáteční cestě nám ještě místní policista ukázal cestu, kterou se nejrychleji dostaneme do Bukurešti a přeneseme se zpět do 21. století.

Od té doby jsem se naučila předvídat nepředvídatelné a nevěřit všemu, co se píše v oficiálních mapách a knihách. Spíše využívám osobních zkušeností českých „dobrodruhů“, kteří se o své zážitky podělí s ostatními po internetu.

Věřím, že v budoucnu budu mít další příležitost a prostřednictvím Slova Kamene se s Vámi budu moci podělit o další zážitky, o které tady rozhodně není nouze.

S pozdravem Vaše kolegyně

Hana Hampejsová





  Go to the top of the document
Časopis Slovo kamene

News

27/09/2011

For more information please refer to the Czech language version of this web.

Podporujeme Českou společnost ornitologickou Podporujeme
Českou společnost ornitologickou